Ahoj. Povídání první. Bude to smutný, bude to ze života, o životě. O klucích a o holkách. Tedy, o klukovi a o holce. Vím, že s těmito pocity nebudu sám, tak snad spousta z vás pochopí, proč se potřebuji vypsat. Bude to dlouhý, vezmu to od začátku, ať to není celou dobu jenom smutný. Všechno to začalo před pěti lety. Tehdy přišel můj první rozchod, rozpad prvního vztahu. Dlouholetého, ale prvního. Podváděl jsem, lhal jsem, nenáviděl jsem, vysmíval jsem se. A pak se vytratila láska, nemiloval jsem. Nebolelo to, zapomenuto bylo rychle. Věděl jsem, že tohle prostě není ona. Pak přišlo období, na který moc pyšný nejsem. Kluby, holky, alkohol, spousta alkoholu. Ani už nevím, proč jsem to dělal. Užívat si? Jasně, v ty dané momenty mi to přišlo hrozně fajn, ale po roce blbnutí přišel totální zlom. Party skončila. Absolutní ztráta sebeúcty, pocity snad až méněcennosti. V hlavě úplný bordel, tak co teď s tím? Najdu si holku. A pokusím se o vztah. Jenže ejhle, ono to nějak nešlo, v hlavě totální blok. Neschopnost, bezradnost, nemožnost se k čemukoli kloudnějšímu dokopat. Půl roku blouznění a hledáni sebe samotného.
Zlom naštěstí přeci přišel, ale hrálo mi do karet tolik věcí, že bych to spíše přisuzoval osudu, nebo náhodě, co já vím. Přišel začátek léta, volný víkend a já přemýšlel, co s ním (klasicky). Tehdejší kamarádka byla se svými přáteli někde za městem na chatě. Přišla pozvánka a mě nenapadlo nic sofistikovanějšího, než se zeptat, jestli tam pro mě bude nachystaný nějaký protějšek. No a ano, ta možnost tu byla. Možnosti sic bylo pouze 16, ale po prolustrování fejsbůku jsem proti nebyl. Kamarádka byla ovšem prozíravá a upozornila o této situaci I protějšek. Fajn, díky, to celou věc opravdu usnadňuje. Ale tak neřešil jsem, přišel pátek, sedl jsem do auta, pobral pár kamarádů a jelo se. Byl jsem velmi důležitý článek této pařby, zaúkolován vzít nějakou hudbu. Nejsem troškař, vesnička o pár domorodcích měla o program přes víkend postaráno. Přijeli jsme, vřele přivítáni, seznámeni. Jo, seznámen i s dotyčnou. První oční kontakt dal jasně najevo, že oba moc dobře víme, oč tady kráčí a že to vůbec nebude jednoduchý, páč všichni budou čekat, co a jak se vyvine. Super. Párty začala, první rozhovory se slečnou začaly. Nenucené, tak nějak v kruhu přátel, pohodička, zatím se mi líbí, chytrá holka. No, jenže to bylo tak všechno. Alkohol tekl proudem, začínalo přituhovat, byl jsem nucen do akce. Ale to je přesně to, co nechcete. I přes alkoholové opojení nešlo sebrat odvahu, tohle nedopadne dobře. Poté přišel střet nás dvou někde v chatě, asi nějaký rozhovor, to já už nevím. Zbystřila to kamarádka - dohazovačka. Přišla, koukla na nás a snad až násilím mně s vyvolenou přitlačila k sobě. A pak už klaplo všechno, jak má. Tedy líbačka byla fajn, víc nebylo. Nevím, kdo byl větší jelito, ale shodit nechtěně partnera z postele se mi ještě nepovedlo a snad ani už nepovede. Přišlo ráno. Nevim, jak se mi to povedlo, ale probudil jsem se víc opilý, než když jsem ulehal. Nevím co se mi honilo hlavou, protože si to nepamatuji. Každopádně jsem vyšel ven na cigárko, kde již všichni poslušně snídali, ukázal na vyvolenou ukazováčkem a prohlásil velmi nevybíravě "kámo, byla jsi fakt dobrá". No, chudák holka, kamarádi v křeči na zemi. Ale já si fakt neuvědomoval, co říkam, natož, abych si to pamatoval. Po druhém probuzení jsem se již styděl i já. Přišel odjezd domů. Již střízliv, nachystán k odjezdu, jsem si řekl, že bych přeci jen této fajn slečně měl dát nějakou omluvu. Tak před stejnou skupinou kamarádu dostala pusu. Žádnou letmou, prostě pořádnej hubanec. Ani se mi nechce popisovat, kolik snahy a přemlouvání mne to stálo. Ale, udělal jsem to, tady nastal dost veliký zlom, blok byl, alespoň z větší části pryč. Tehda bych kamarádce - dohazovačce určitě poděkoval, dnes už bych nad tím zauvažoval, ale to až o dosti dále.
Tak takhle vypadalo naše seznámení. Mít někdy děti, tohle jim nejspíš vyprávět nebudu, romanťárna jak bič. Holka se mi zalíbila a kdo mě zná, ví ,že to už přeci něco znamená, jenže tady spíš nebylo na výběr, vzhledem k mému psychickému rozpoložení. Přišly nějaká rande, většina z nich také úsměvné. Ona bez zkušeností, já nerozhodný a určitě ne poblouzněný, či namotivovaný. Bylo těsně před prázdninami, spousta krásných, společně strávených, letních dní. Ale pořád jsem nevěděl, co se srdcem, popravdě já to vlastně ani pořádně neuměl. Jenže tahle holka měla něco velmi speciálního. Tedy, buďto měla, nebo to já dokázal vidět. Něco, co mě tak fascinovalo, že po měsíci randění jsem se odhodlal zeptat o partnerství. S úspěchem. Bylo 1. července. A co to vlastně bylo? Byly to její oči a její pohledy. Z každého jejího pohledu jsem viděl, co cítí, co prožívá. Zní to jako banalita, jenže tahle bezprostřednost a láskyplnost, co visela ve vzduchu mě učarovala. Jak jednoduché, že? Prázdniny byly dokonalé, pro ni určitě také, byl jsem její první kluk. Spousta skvělých zážitků, objevování nových věcí, poznávání se, první fáze vztahu, prý ty nejkrásnější, zamilovanost. Teda, zamilovanost, já si nebyl vůbec jistý. Miluji ji? Nebo ne? Nevím, protože mi to nikdo nikdy do očí neřekl. A já nikomu také ne. Uběhl téměř půlrok a já se pořád neodhodlal tuto kouzelnou větu vyslovit. Poté přišel i nátlak přátel, kteří, jako vždy byli v obraze, bohužel. Stálo mě to snad ještě více přemlouvání, než u první pusy. Poprvé to vážně není sranda, ale já již věděl, že to cítím a že to říci chci. Řekl jsem to. Do konce života na to nezapomenu. Sic trošku v křeči, ale řekl. S kladnou odpovědí, ale tady už jsem moc nepochyboval, šlo jen o moji debilní hlavu. A tady již odešel i poslední blok. Od této chvíle jsem se začal plně oddávat tomuto našemu souznění.
Tehdy jsem zcela otevřel své srdce, hrozně nebezpečná věc. Ale zároveň nejkrásnější na světě, je to jako droga. Nikdy mě nikdo nenaučil lásku dávat, tohle byl pro mne první opravdový vztah. Ano, ve 22 letech. A tak běžel náš vztah dál. Byl krásný, občas to stálo za hovno. Tak jako vždy, dokonalé to nikdy nebude, ať se snažíme sebevíc. Krásy a úskalí našeho vztahu tu popisovat nechci, přeci jen to byly 3 roky. Pro mě 3 nejšťastnější roky mého dosavadního života. Nyní přišlo opět 1. července a ano, tenhle vztah je u konce a ano, opravdu zrovna přesně tento den. Ironie osudu. Je to přesně 2 měsíce a já se rozhodl napsat tento text. Dlouhá doba na rekonvalescenci srdce? Ale kdeže. V další části se okusím popsat proč, bude hodné filozofování a "přitroublých" frází, jenže já mám za to, že takhle to prostě cítím a mozek zalepený bolestí nemám.
Rozchod to byl velmi emotivní, avšak ne v hádkách, ne ve vyčítání. Byli jsme u mě doma, 2 dny. Byly to dny povídání, pláče, bezmoci, totálního heartbreaku. Důvody byly nejasné, jen nám bylo jasné, že nejsme ani jeden šťastní, tak jako bychom si přáli. Projevovalo se to v posledních pár měsících, ten den pouze přetekla mísa trpělivosti. Ten nejhlavnější důvod byl zřejmě jeden. Ona odchází za studiem do hlavního města. Problém? Možná, ale ne nepřekonatelný, jen my dva ho nedokázali nikterak smysluplně vyřešit, což nás vnitřně tolik sžíralo, až to vygradovalo v tuto situaci. Tohle byl spouštěč. Druhý důvod je samotná ona. Ano, je to mladá holka, vidí krásný svět před sebou, touha po nových věcech je vysoká. Ale co je víc, láska, nebo svobodný svět? Tuhle otázku já již zodpovědět dokáži, ona ne a zřejmě jí to ani nemůžu mít za zlé. Láska nás dvou pořád existuje a je sakra silná. Ono to totiž nebylo jen o lásce, ale o úplném otevření se sami sobě, poznání se do nejnižšího nitra, pochopení, podpoře. Ty věci, které vám dá pouze ten, který vám důvěřuje do poslední kapky. Takže ano, určitě láska, ale také obrovské přátelství, člověk, který se stal vaší součástí a záleží vám na něm, jako na svojí vlastní rodině. A když si to tak přemítám zpětně, u nás to poslední půlrok bylo hlavně o tom přátelství, s láskou v pozadí. A tak teď nevím, co mám cítit a co vlastně vůbec dělat do budoucna, s někým nastávajícím. Zdráhal jsem se otevřít, otevřel jsem se a myslím si, že teď zůstanu na nechutně dlouhou dobu zase uzavřený. Ano, je ze mne bezpáteřní hajzl, to vidím již teď. A důvod je snad všem jasný, takhle se to přesně dělat nemá, I přes lásku, prostě zbaběle utéct, nenajít společné řešení. Někdo má na lidi štěstí, někdo nepozná lásku celý život. Važte si sebe a nezahazujte, dost možná, neopakovatelné příležitosti. Litovat pak můžete pouze vlastní hlouposti. U nás tomu snad nebude navždy konec, vše ukáže čas. A osud. facebook.com/dirtyshoescz/
